Na řízenou termojadernou reakci pohlížejí fyzikové jako na jakýsi energetický svatý grál. Panuje představa, že má všechny myslitelné přednosti - neprodukuje žádné emise, na rozdíl od jaderných elektráren není výsledkem reakce nebezpečný odpad a jako palivo používá tu nejběžnější látku -vodu. Jedinou nevýhodou termojaderných elektráren je v očích jejích obhájců snad jen fakt, že s dnešní technikou nelze jadernou fúzi spustit a dlouhodobě udržet.
V nejnovějším čísle časopisu Science však nepřeslechnutelně zazněl hlas tvrdící, že termojaderná fúze se praktickým zdrojem energie nestane nikdy. Toto stanovisko vyslovil americký expert William E. Parkins, muž, který pracoval v rámci projektu Manhattan na vývoji atomové bomby a později byl hlavním vědeckým expertem obřího zbrojního koncernu Rockwell International.
Reaktor s omezenou životností
Parkins poukazuje na to, že nelze postavit reaktor, který by sloužil desítky let podobně jako dnešní jaderné elektrárny.
Při termojaderné fúzi totiž vznikají neutrony s velmi vysokou energií. Jejich působení bude postupně snižovat odolnost „nádoby“. Ta musí být velmi masivní a vzhledem k tomu, že se bude skládat z lithia a vzácných kovů, bude i drahá. Nutná údržba a výměna opotřebených částí podstatně zvýší náklady na provoz.
Potíže způsobuje i vysoká teplota plazmatu. Jde přitom o neodstranitelný problém. Za nižších teplot, než je několik milionů stupňů, se reakce nespustí. Žádoucí teplota je však tak vysoká, že jen chladicí systém by musel být tak velký, že by jeho cena překročila náklady na běžnou jadernou elektrárnu.
Ekonomické kalkulace zatím při hodnocení perspektiv termojaderné energetiky zůstávaly stranou. Zdálo se, že využití levného paliva, jehož jsou navíc nevyčerpatelné zásoby, bude také zárukou laciné energie. Za důležitější problém se považovala otázka, jak získat ohromné prostředky na výzkum? Zatím se prostředky vždy našly. Sice méně, než kolik zastánci termojaderné energetiky považují za optimální, ale i tak jde o impozantní sumy.
Jen samotný ITER (projekt Mezinárodního termonukleárního experimentálního reaktoru) má rozpočet přes pět miliard dolarů, což je nejdražší vědecký projekt všech dob. Proto se na financování ITER podílejí největší ekonomické mocnosti. Celkem už výzkum termojaderné fúze spolykal na dvacet miliard dolarů.
Možná přehnaná skepse
„Jsou to přesvědčivé argumenty,“ říká o Parkinsově textu šéfredaktor prestižního vědeckého časopisu Science Donald Kennedy. Proto Parkinsův text osobně zaštítil. Sám Parkins se vydání svého textu už nedožil, v říjnu loňského roku zemřel na rakovinu.
Zastánci termojaderné energetiky ovšem s šéfredaktorem Kennedym nesouhlasí. Tvrdí, že text nepřihlíží k pokroku dosaženému za posledních 15 let a že s náklady na výměnu částí reaktoru se v projektech počítá. Někteří experti navíc nesouhlasí s Parkinsovým výpočtem nákladů na chladicí systém. Diskuse o rentabilitě termonukleárních reaktorů komplikuje skutečnost, že ve hře je příliš mnoho proměnných. Kdo si dnes může troufnout odhadnout například cenu ropy za padesát let?
Ale námitky skeptiků je nutné vzít v úvahu. I kdyby se jadernou fúzi podařilo spustit během příštích 50 let, rozhodně by to nepřineslo nadbytek energie. Argumenty zdůrazňující nutnost úspor tak ještě více získávají na důležitosti.
V nejnovějším čísle časopisu Science však nepřeslechnutelně zazněl hlas tvrdící, že termojaderná fúze se praktickým zdrojem energie nestane nikdy. Toto stanovisko vyslovil americký expert William E. Parkins, muž, který pracoval v rámci projektu Manhattan na vývoji atomové bomby a později byl hlavním vědeckým expertem obřího zbrojního koncernu Rockwell International.
Reaktor s omezenou životností
Parkins poukazuje na to, že nelze postavit reaktor, který by sloužil desítky let podobně jako dnešní jaderné elektrárny.
Při termojaderné fúzi totiž vznikají neutrony s velmi vysokou energií. Jejich působení bude postupně snižovat odolnost „nádoby“. Ta musí být velmi masivní a vzhledem k tomu, že se bude skládat z lithia a vzácných kovů, bude i drahá. Nutná údržba a výměna opotřebených částí podstatně zvýší náklady na provoz.
Potíže způsobuje i vysoká teplota plazmatu. Jde přitom o neodstranitelný problém. Za nižších teplot, než je několik milionů stupňů, se reakce nespustí. Žádoucí teplota je však tak vysoká, že jen chladicí systém by musel být tak velký, že by jeho cena překročila náklady na běžnou jadernou elektrárnu.
Ekonomické kalkulace zatím při hodnocení perspektiv termojaderné energetiky zůstávaly stranou. Zdálo se, že využití levného paliva, jehož jsou navíc nevyčerpatelné zásoby, bude také zárukou laciné energie. Za důležitější problém se považovala otázka, jak získat ohromné prostředky na výzkum? Zatím se prostředky vždy našly. Sice méně, než kolik zastánci termojaderné energetiky považují za optimální, ale i tak jde o impozantní sumy.
Jen samotný ITER (projekt Mezinárodního termonukleárního experimentálního reaktoru) má rozpočet přes pět miliard dolarů, což je nejdražší vědecký projekt všech dob. Proto se na financování ITER podílejí největší ekonomické mocnosti. Celkem už výzkum termojaderné fúze spolykal na dvacet miliard dolarů.
Možná přehnaná skepse
„Jsou to přesvědčivé argumenty,“ říká o Parkinsově textu šéfredaktor prestižního vědeckého časopisu Science Donald Kennedy. Proto Parkinsův text osobně zaštítil. Sám Parkins se vydání svého textu už nedožil, v říjnu loňského roku zemřel na rakovinu.
Zastánci termojaderné energetiky ovšem s šéfredaktorem Kennedym nesouhlasí. Tvrdí, že text nepřihlíží k pokroku dosaženému za posledních 15 let a že s náklady na výměnu částí reaktoru se v projektech počítá. Někteří experti navíc nesouhlasí s Parkinsovým výpočtem nákladů na chladicí systém. Diskuse o rentabilitě termonukleárních reaktorů komplikuje skutečnost, že ve hře je příliš mnoho proměnných. Kdo si dnes může troufnout odhadnout například cenu ropy za padesát let?
Ale námitky skeptiků je nutné vzít v úvahu. I kdyby se jadernou fúzi podařilo spustit během příštích 50 let, rozhodně by to nepřineslo nadbytek energie. Argumenty zdůrazňující nutnost úspor tak ještě více získávají na důležitosti.
