Pes štěkající na pacienta nebo na vzorek jeho dechu by se jednou mohl stát lékařským nástrojem: citlivý psí čenich prý dokáže odhalit rakovinu skrývající se v těle, uvádí studie polských a amerických vědců. Zveřejnil ji na internetu odborný časopis Integrated Cancer Therapies.
Starší pokusy odhalily u pacientů s rakovinou prsu či plic proti zdravým lidem odlišné složení dechu. Ale analýza dechu se neukázala jako vhodná metoda určování rakoviny u jednotlivých pacientů.
Lidé ale nejsou ve všem nejlepší, řekli si Michael McCulloch z kalifornské Pine Street Foundation a Tadeusz Jezierski z Polské akademie věd. Zorganizovali vlastní experiment, při kterém využili jeden z nejlepších senzorů, které máme k dispozici: psí čenich.
Psi mají čich mnohem citlivější než lidé, a to řádově desetitisíckrát až stotisíckrát. Vědci si vybrali pět psů, kterým poskytli „základní výcvik“ trvající dva až tři týdny. Během něj se psi naučili lehat či sedat si před vzorky dechu pacientů diagnostikovaných s rakovinou.
Pak přišla dlouhá série „slepých“ pokusů, kdy ani psovod, ani dozírající experimentátoři neví, který ze šesti vzorků je správný, aby nemohli psovi naznačovat. Psi se s klasickými metodami vzácně shodli: u rakoviny prsu se psí „diagnóza“ shodovala s lékařskou v 88 procentech případů, u rakoviny plic dokonce v 99 procentech. Zdravé vzorky za „nemocné“ psi označili v případě obou nemocí jenom asi u dvou procent pokusů. A byli přibližně stejně úspěšní v různých stádií rakoviny.
Ne že by psi byli zcela bezchybní: méně se jim dařilo u kuřáků. Velmi výrazně je pletly vzorky pacientů na chemoterapii. Sami autoři upozorňují i na to, že vliv mohou mít i drobné nemoci, které se u jejich vybrané „zdravé“ skupiny neprojevily, od rýmy po různé léky.
Na druhou stranu v jednom případě lékaře dokonce předčili: jistou ženu z kontrolní, tedy „zdravé“ skupiny označili psi ve 24 z 25 pokusů za nemocnou. Vědci se domnívali, že psy nejspíše plete fakt, že žena už dříve rakovinou prsu trpěla a nádor jí byl odstraněn. Ale 18 měsíců po skončení experimentu u ní lékaři objevili nové nádory.
Mezi psy během zkoušek nebyly velké individuální rozdíly. Opakováním se také nezlepšovali. To podle autorů nasvědčuje, že k rozpoznávání rakoviny lze využít jakéhokoliv psa. Totéž naznačuje i množství příběhů o psech, kteří věnovali zvýšenou pozornost místům na těle svých pánů, kde byly později lékaři odhaleny zhoubné nádory.
Jiné pokusy však naznačily, že se míra nadání u psů liší. Při britském pokusu, kdy psi rozeznávali ze vzorků moči, zda pacienti trpí rakovinou močového měchýře, se jeden ze psů pohyboval na hranici náhodné úspěšnosti. Ostatním se dařilo v průměru asi třikrát lépe.
Největší otázkou zatím je, jak to psi vlastně dělají? Co přesně cítí? Zdaleka není jisté, že rakovina „smrdí“. „Spíše je pravděpodobné, že odlišnosti vyvolávají nemocí vyvolané změny v organismu,“ odhaduje český onkolog Jan Novotný, který je k užití psů zatím velmi skeptický: „V některých případech rakoviny už máme jiné velmi přesné metody jejich detekce: například u rakoviny prsu. Ale některé druhy rakoviny se zjišťují velmi těžko, například rakovina žlučníku. Prostor k výzkumu tu tedy rozhodně je.“
Celá myšlenka patrně není úplně bláznivá, jak by se mohlo zdát. Kromě Britů se před dvěma lety schopností psího čichu zabývala americká skupina, která dokázala, že psi „poznají“ i rakovinu kůže. Otázkou zůstává, jestli je představa štěkajících detektorů rakoviny natolik šílená, aby se jednou stala skutečností.
Starší pokusy odhalily u pacientů s rakovinou prsu či plic proti zdravým lidem odlišné složení dechu. Ale analýza dechu se neukázala jako vhodná metoda určování rakoviny u jednotlivých pacientů.
| Pokus s odhalováním rakoviny močového měchýře (anglicky) |
| Zjišťování schopnosti rozlišit vzorky dechu (anglicky) |
Lidé ale nejsou ve všem nejlepší, řekli si Michael McCulloch z kalifornské Pine Street Foundation a Tadeusz Jezierski z Polské akademie věd. Zorganizovali vlastní experiment, při kterém využili jeden z nejlepších senzorů, které máme k dispozici: psí čenich.
Psi mají čich mnohem citlivější než lidé, a to řádově desetitisíckrát až stotisíckrát. Vědci si vybrali pět psů, kterým poskytli „základní výcvik“ trvající dva až tři týdny. Během něj se psi naučili lehat či sedat si před vzorky dechu pacientů diagnostikovaných s rakovinou.
Pak přišla dlouhá série „slepých“ pokusů, kdy ani psovod, ani dozírající experimentátoři neví, který ze šesti vzorků je správný, aby nemohli psovi naznačovat. Psi se s klasickými metodami vzácně shodli: u rakoviny prsu se psí „diagnóza“ shodovala s lékařskou v 88 procentech případů, u rakoviny plic dokonce v 99 procentech. Zdravé vzorky za „nemocné“ psi označili v případě obou nemocí jenom asi u dvou procent pokusů. A byli přibližně stejně úspěšní v různých stádií rakoviny.
Ne že by psi byli zcela bezchybní: méně se jim dařilo u kuřáků. Velmi výrazně je pletly vzorky pacientů na chemoterapii. Sami autoři upozorňují i na to, že vliv mohou mít i drobné nemoci, které se u jejich vybrané „zdravé“ skupiny neprojevily, od rýmy po různé léky.
Na druhou stranu v jednom případě lékaře dokonce předčili: jistou ženu z kontrolní, tedy „zdravé“ skupiny označili psi ve 24 z 25 pokusů za nemocnou. Vědci se domnívali, že psy nejspíše plete fakt, že žena už dříve rakovinou prsu trpěla a nádor jí byl odstraněn. Ale 18 měsíců po skončení experimentu u ní lékaři objevili nové nádory.
Mezi psy během zkoušek nebyly velké individuální rozdíly. Opakováním se také nezlepšovali. To podle autorů nasvědčuje, že k rozpoznávání rakoviny lze využít jakéhokoliv psa. Totéž naznačuje i množství příběhů o psech, kteří věnovali zvýšenou pozornost místům na těle svých pánů, kde byly později lékaři odhaleny zhoubné nádory.
Jiné pokusy však naznačily, že se míra nadání u psů liší. Při britském pokusu, kdy psi rozeznávali ze vzorků moči, zda pacienti trpí rakovinou močového měchýře, se jeden ze psů pohyboval na hranici náhodné úspěšnosti. Ostatním se dařilo v průměru asi třikrát lépe.
Největší otázkou zatím je, jak to psi vlastně dělají? Co přesně cítí? Zdaleka není jisté, že rakovina „smrdí“. „Spíše je pravděpodobné, že odlišnosti vyvolávají nemocí vyvolané změny v organismu,“ odhaduje český onkolog Jan Novotný, který je k užití psů zatím velmi skeptický: „V některých případech rakoviny už máme jiné velmi přesné metody jejich detekce: například u rakoviny prsu. Ale některé druhy rakoviny se zjišťují velmi těžko, například rakovina žlučníku. Prostor k výzkumu tu tedy rozhodně je.“
Celá myšlenka patrně není úplně bláznivá, jak by se mohlo zdát. Kromě Britů se před dvěma lety schopností psího čichu zabývala americká skupina, která dokázala, že psi „poznají“ i rakovinu kůže. Otázkou zůstává, jestli je představa štěkajících detektorů rakoviny natolik šílená, aby se jednou stala skutečností.
