Zdecimování populací tradičních lovných ryb vedlo k lovu druhů, kterým se předtím lidská pozornost vyhýbala. Nejprve se zdálo, že rybáři objevili nový svět: nedotčené hlubiny s bohatstvím ryb. Ale některé ryby ze sítí zmizely už po deseti letech lovu, jiným stačilo jen o několik let více. Zklamaní rybáři od té doby čekají, kdy se ryby vrátí.
Vědci, kteří bohužel mají za lovci roky zpoždění, jejich čekání ukončili. Podle nich se ryby pravděpodobně nikdy nevzpamatují. Vědecký týdeník Nature minulý týden zveřejnil první studii výskytu pěti druhů úmyslně i neúmyslně lovených hlubokomořských ryb v severním Atlantiku. Údaje pocházely z pokusných výlovů kanadského ministerstva rybolovu a oceánů v severním Atlantiku z let 1978 až 1994, u některých i později.
Studie shrnuje statistické výsledky například pro dva druhy hlavouna, jeden druh úhoře či rejnoka. Zdaleka ne všechny zmíněné ryby jsou hlavním cílem rybářů. Některé druhy zasáhl plošný lov v jejich přirozeném prostředí. Četnost výlovu, tedy pravidelnost, s jakou se ryby ocitaly v sítích výzkumníků, se za tu dobu snížila o 87 až 99 procent.
Kromě drastického úbytku úlovků došlo u čtyř z pěti druhů také k poklesu velikosti odchycených ryby, u některých o čtvrtinu, u jiných o polovinu. Populace tedy patrně velmi omládly. V sítích skončily především „velké ryby“, které jsou jako jediné pohlavně aktivní.
Všechny zmíněné hlubokomořské ryby jsou dlouhověké: dosahují stejného, některé asi i vyššího věku než lidé. A stejně jako lidé dosahují pohlavní zralosti až v „teenagerovských“ letech.
I kdyby mladým rybám sítě rybářských lodí dovolily zestárnout, populace hlubinných ryb se rychle nevzpamatuje. Tyto druhy obvykle nemají velký počet potomků. Podle odborníků by tedy i naprostý zákaz lovu u dna vedl k nárůstu populací ohrožených druhů až za sto let.
Podobně jsou na tom i hlubokomořské korálové útesy vyskytující se v severním Atlantiku, které se z jednoho průjezdu vlečné sítě vzpamatovávají dlouhé desítky let. Člověk tu vstoupil se svým životním tempem do prostředí, které se celé pohybuje v mnohem pomalejším rytmu.
Vědci nabádají k okamžitému jednání: „Ochrana je nutná a nedostatek znalostí by nám neměl bránit v zavedení odpovídajících opatření, včetně ustavení hlubokomořských rezervací,“ píše se ve studii.
Ale úspěch snad ani její autoři nečekají: vždyť s největší pravděpodobností je pro většinu ryb, zmíněných v práci, už pozdě.
| Sám voják v poli aneb Vypleněné oceány |
|
Podle údajů kanadských úřadů, které analyzovali vědci z několika tamních univerzit, se lidmi vedený rybolov výrazně podepsal i na populacích hlubokomořských ryb. Jejich populace jsou rybolovem obzvláště zranitelné, protože dlouho dospívají a pomalu se množí. Pohybují se v klidném světe věčné tmy a mnohé z nich dosahují úctyhodného věku. Jeden kanadský biolog dokonce řekl, že „některé z nich jsou starší než vaše babička.“ Ale dlouho už tomu asi tak nebude. Stavy sledovaných druhů však podle výzkumníků v Severním Atlantiku po několika letech rybolovu klesl patrně o více jak 80, v některých případech více jak 90 procent. Tím se všechny zařadily mezi kriticky ohrožené druhy. |
Vědci, kteří bohužel mají za lovci roky zpoždění, jejich čekání ukončili. Podle nich se ryby pravděpodobně nikdy nevzpamatují. Vědecký týdeník Nature minulý týden zveřejnil první studii výskytu pěti druhů úmyslně i neúmyslně lovených hlubokomořských ryb v severním Atlantiku. Údaje pocházely z pokusných výlovů kanadského ministerstva rybolovu a oceánů v severním Atlantiku z let 1978 až 1994, u některých i později.
Studie shrnuje statistické výsledky například pro dva druhy hlavouna, jeden druh úhoře či rejnoka. Zdaleka ne všechny zmíněné ryby jsou hlavním cílem rybářů. Některé druhy zasáhl plošný lov v jejich přirozeném prostředí. Četnost výlovu, tedy pravidelnost, s jakou se ryby ocitaly v sítích výzkumníků, se za tu dobu snížila o 87 až 99 procent.
Kromě drastického úbytku úlovků došlo u čtyř z pěti druhů také k poklesu velikosti odchycených ryby, u některých o čtvrtinu, u jiných o polovinu. Populace tedy patrně velmi omládly. V sítích skončily především „velké ryby“, které jsou jako jediné pohlavně aktivní.
Všechny zmíněné hlubokomořské ryby jsou dlouhověké: dosahují stejného, některé asi i vyššího věku než lidé. A stejně jako lidé dosahují pohlavní zralosti až v „teenagerovských“ letech.
I kdyby mladým rybám sítě rybářských lodí dovolily zestárnout, populace hlubinných ryb se rychle nevzpamatuje. Tyto druhy obvykle nemají velký počet potomků. Podle odborníků by tedy i naprostý zákaz lovu u dna vedl k nárůstu populací ohrožených druhů až za sto let.
Podobně jsou na tom i hlubokomořské korálové útesy vyskytující se v severním Atlantiku, které se z jednoho průjezdu vlečné sítě vzpamatovávají dlouhé desítky let. Člověk tu vstoupil se svým životním tempem do prostředí, které se celé pohybuje v mnohem pomalejším rytmu.
Vědci nabádají k okamžitému jednání: „Ochrana je nutná a nedostatek znalostí by nám neměl bránit v zavedení odpovídajících opatření, včetně ustavení hlubokomořských rezervací,“ píše se ve studii.
Ale úspěch snad ani její autoři nečekají: vždyť s největší pravděpodobností je pro většinu ryb, zmíněných v práci, už pozdě.
