Sám voják v poli aneb Vypleněné oceány |
Podle údajů kanadských úřadů, které analyzovali vědci z několika tamních univerzit, se lidmi vedený rybolov výrazně podepsal i na populacích hlubokomořských ryb. Jejich populace jsou rybolovem obzvláště zranitelné, protože dlouho dospívají a pomalu se množí. Pohybují se v klidném světe věčné tmy a mnohé z nich dosahují úctyhodného věku. Jeden kanadský biolog dokonce řekl, že „některé z nich jsou starší než vaše babička.“ Ale dlouho už tomu asi tak nebude. Stavy sledovaných druhů však podle výzkumníků v Severním Atlantiku po několika letech rybolovu klesl patrně o více jak 80, v některých případech více jak 90 procent. Tím se všechny zařadily mezi kriticky ohrožené druhy. |
Vědci, kteří bohužel mají za lovci roky zpoždění, jejich čekání ukončili. Podle nich se ryby pravděpodobně nikdy nevzpamatují. Vědecký týdeník Nature minulý týden zveřejnil první studii výskytu pěti druhů úmyslně i neúmyslně lovených hlubokomořských ryb v severním Atlantiku. Údaje pocházely z pokusných výlovů kanadského ministerstva rybolovu a oceánů v severním Atlantiku z let 1978 až 1994, u některých i později.
Studie shrnuje statistické výsledky například pro dva druhy hlavouna, jeden druh úhoře či rejnoka. Zdaleka ne všechny zmíněné ryby jsou hlavním cílem rybářů. Některé druhy zasáhl plošný lov v jejich přirozeném prostředí. Četnost výlovu, tedy pravidelnost, s jakou se ryby ocitaly v sítích výzkumníků, se za tu dobu snížila o 87 až 99 procent.
Kromě drastického úbytku úlovků došlo u čtyř z pěti druhů také k poklesu velikosti odchycených ryby, u některých o čtvrtinu, u jiných o polovinu. Populace tedy patrně velmi omládly. V sítích skončily především „velké ryby“, které jsou jako jediné pohlavně aktivní.
Všechny zmíněné hlubokomořské ryby jsou dlouhověké: dosahují stejného, některé asi i vyššího věku než lidé. A stejně jako lidé dosahují pohlavní zralosti až v „teenagerovských“ letech.
I kdyby mladým rybám sítě rybářských lodí dovolily zestárnout, populace hlubinných ryb se rychle nevzpamatuje. Tyto druhy obvykle nemají velký počet potomků. Podle odborníků by tedy i naprostý zákaz lovu u dna vedl k nárůstu populací ohrožených druhů až za sto let.
Podobně jsou na tom i hlubokomořské korálové útesy vyskytující se v severním Atlantiku, které se z jednoho průjezdu vlečné sítě vzpamatovávají dlouhé desítky let. Člověk tu vstoupil se svým životním tempem do prostředí, které se celé pohybuje v mnohem pomalejším rytmu.
Vědci nabádají k okamžitému jednání: „Ochrana je nutná a nedostatek znalostí by nám neměl bránit v zavedení odpovídajících opatření, včetně ustavení hlubokomořských rezervací,“ píše se ve studii.
Ale úspěch snad ani její autoři nečekají: vždyť s největší pravděpodobností je pro většinu ryb, zmíněných v práci, už pozdě.