Za minimální honorář vystupoval bez výjimky mimo hlavní město, po klubech mládeže a malých kulturních domech.
Bratříček na Houpačce
Frekvence v ostravském rádiu Krylovi zajišťoval nynější magnát obnovitelného zdroje zvaného showbyznys Miloslav Zapletal. V roce 1968 zaslal několik písniček Karla Kryla do celostátní rozhlasové hitparády Houpačka. Jejími duchovními rodiči byli Jiří a Miroslava Černí. Krylovy songy nazpívané jinými interprety i jím samým na Houpačce opakovaně „slavily“ neúspěch.
Nezabrala ani dnes již slavná Morituri te salutant. Černí Kryla nasazovali sveřepě znovu a znovu přesvědčeni, že se to musí změnit. A v prosinci skutečně došlo ke zvratu, když píseň Bratříčku, zavírej vrátka obsadila hned druhé místo a v následujícím kole se umístila na místě nejvyšším.
Karel Kryl začal mít úspěch a Jiří Černý vyrukoval se smělým plánem - vydat dosud poměrně neznámému interpretovi dlouhohrající desku u firmy Supraphon. V době kolem smrti Jana Palacha a za postupující normalizace se ale v Supraphonu tohoto počinu lekli.
Jiří Černý bez větší naděje na úspěch zaklepal na dveře mladší firmy Panton. Odmítnutí by znamenalo konečnou, více gramofonových firem u nás existovat nesmělo a také neexistovalo. K překvapení Kryla i Černého v Pantonu souhlasili. Deska Bratříčku, zavírej vrátka vyšla 24. března 1969, tři týdny před nástupem Gustáva Husáka. Bylo to doslova za minutu dvanáct.
Z Kryla se stala hvězda a ty dva měsíce, než se dostavily první zákazy, z něj stvořily legendu, jaká u nás neměla obdoby. V dnešní době, kdy se nazývá legendou a legendárním kdejaký normalizační umělec či těleso, je tento termín pravda poněkud zprofanován...
Těžko říci, jak by Krylův život na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vypadal, kdyby Černý vydání jeho první LP desky neprosadil.
Kryl? Načerno!
Karel Kryl na podzim 1969 z bezpečnostních a jiných důvodů zůstal v Německu a vysílal ze Svobodné Evropy. Spojení těchto otevřeně protirežimních jmen stálo nejednu bezesnou noc nejednoho zasloužilého bolševika z našich řad.
Černý Kryla v jeho dvacetiletém exilu třikrát navštívil, jinak si vyměňovali zásilky gramofonových desek a více či méně často i dopisy. Kryl v nich nešetřil zejména normalizační opusy příslušníků domácí pop-music, o nichž nezřídka z vlastní nedávné zkušenosti věděl své. S kritikou některých těchto kusů docela nesouhlasím, ale každý holt máme nějaký vkus.
Po roce 1989 se Karel Kryl s Jiřím Černým politicky neshodli, což bylo zdrojem častých ironických vzkazů posílaných přes společné známé a přátele. Kryl ale vděčil Černému za mnohé a je o něm dostatečně známo, že své dluhy splácel.
Pro úplnost je třeba dodat, že Černý dnes řadu Krylových námitek vůči raně polistopadovému kříženci socialismu a kapitalismu uznává. A že si to dnes nemohou vyříkat mezi čtyřma očima, je zkrátka osud. Ostatně takových je nás, jestli se nepletu, víc.
Jiří Černý byl po roce 1989 pověřen sestavením několika Krylových desek. Stal jsem se spolueditorem Krylova výběru Děkuji v roce 1995, a i když předpokládám, že by nás Karel Kryl s výsledkem poslal do háje, tak si přesto myslím, že jsme odvedli dobrou práci. Jestliže dnes mohu být účasten souborného vydávání Krylovy tvorby v nakladatelství Torst, děje se tak rovněž zásluhou Jiřího Černého, který mne seznámil s editorem Janem Šulcem.
Šířka záběru Jiřího Černého je samozřejmě nepoměrně větší. Od založení prestižního muzikantského časopisu přes nesčetné kritiky a recenze v hudebních periodikách, editorskou práci až po poslechové pořady, se kterými cestuje dodnes. V současné době připravuje s Jaroslavem Riedelem knihu rozhovorů a na internetu pravidelně přispívá do vlastních stránek Nacerno.cz.
Jiří Černý, který mimochodem v sobotu 25. února oslavil sedmdesáté narozeniny, byl první, kdo se Krylem komplexně zabýval. Pokud si jsem v jeho případě vůbec něčím jistý, tak tím, že jeho zásluhy o včasné odstartování fenoménu zvaného Karel Kryl byly v danou chvíli rozhodující.
