Protože nebyla po ruce žádná vlna tsunami nebo zemětřesení, Reuterova agentura „objevila“ příběh Američana Amala Graafstry usazeného v Kanadě, který si implantoval do ruky čip, aby mu pomáhal ovládat počítač. Příběh je to nevinný, nicméně stačil vyvolat velkou pozornost.
To, kolem čeho se zvedl humbuk, je ukázka technologie, která se označuje zkratkou RFID (Radio Frequency Identification). Její rozvoj je vázán na miniaturizaci elektronických systémů. V současnosti se dosahuje rozměrů 0,4x0,4 mm s dosahem do několika metrů. Už v roce 2004 se osmnáct zaměstnanců nejvyšší prokuratury v Mexiku nechalo očipovat kvůli přístupu do místností podléhajících nejvyššímu stupni utajení. RFID nyní využívají obchodní řetězce ke kontrole pohybu zboží a některé státy začaly čipy vkládat do cestovních pasů. Například ve Spojených státech právě vrcholí zkoušky na hraničních přechodech, které mají ověřit schopnost speciálních zařízení načítat data z čipů na dálku.
Špehující podvlékačky
Jakmile se média zmocní takového tématu, vždy se začne mluvit o „orwellovském světě“. George Orwell by asi byl překvapen, jak je román nazvaný 1984 špatně interpretován. Román je o fízlovské tyranské společnosti, tedy o lidech. Můžeme se přít o to, jakou společnost měl Orwell na mysli, zda komunistickou nebo nacistickou nebo úplně jinou. Jisté je, že komunisty řízená společnost byla postavena na strachu z dozoru a udání - a zdaleka to nemuselo být udání člověka naverbovaného StB, mám-li se zmiňovat o naší zkušenosti.
Svinské domovnice, sousedi a zakyslí kolegové v práci způsobili víc neštěstí, než „elektronické uši“ estébáků. Zničte demokracii a budete mít udavačskou společnost, tak prosté to je. Nebudete potřebovat žádné čipy, žádné kamery.
Na Kubě mají síť „strážců revoluce“, v Havaně jsou vidět jejich brlohy v každém bloku. To je orwellovský svět. Strážci revoluce tam neměli žádné elektronické vymyšlenosti. Stačily jim oči a uši.
Jako každá technologie spojená s identifikací vzbuzuje i RFID obavy. Jedním ze známých bojovníků proti zneužití těchto technik je kalifornská senátorka Debra Bowenová, která pronesla větu: „Jak by se vám líbilo, kdybyste jednoho dne zjistili, že na vás vaše podvlékačky donášejí, kde jste?“ Je to závažná otázka, už proto, že skutečně je možné vyvinout takovou technologii, která udělá ze spodního prádla donašeče.
Každé shromažďování dat v jakékoli podobě je zneužitelné. Nejšílenější zneužití dat byl samozřejmě holocaust. Záznamy o židovském“ nebo „arijském“ původu byly výhybkou, kde jeden směr vedl do plynové komory. Nikoho soudného by ale nenapadlo, že za Osvětim a Majdanek je odpovědný vynálezce písma nebo první knihtiskař Gutenberg či neznámý objevitel kartotéky. Za zločin je odpovědný zločinec, nikdy ne nástroj, jehož použil.
Symbolem dohledu je pro mnoho lidí čárový kód. Lze si představit společnost, která ho nechá lidem vytetovat na tělo - je to jen o krok dál od čísel vytetovaných vězňům v nacistických koncentrácích. Vtip ovšem je v tom, že svobodná demokratická společnost to neudělá.
Dokud se nám podaří udržet svobodnou demokratickou společnost, nemusíme se identifikačních technologií obávat. Už dnes přece jsou v praxi zavedené technologie, které by se daly snadno zneužít. Stačilo by spojit záznamy v pokladnách supermarketu s údajem o majiteli platební karty a vznikl by „spotřebitelský portrét“. Paní Bowenová se bojí svých spodek a neuvědomuje si, že „něco“ ví, kde se ona zrovna nalézá, pokud používá mobilního telefonu. Nesvobodná společnost ráda využije technických vymožeností. Je současně paradoxní, že nesvobodné společnosti jsou neproduktivní, sterilní, pokud jde o technickou vynalézavost.
Mezi technikami identifikace a svobodou jedince není principiální rozpor plynoucí z podstaty techniky a podstaty jedince. Problém zneužití tu ovšem vždycky na pozadí vidíme jako temný stín. Přísně ale hlídejme ne techniky a jejich produkty, přísně hlídejme veřejně činné muže a ženy, aby nepodlehli pokušení a nesnažili se nejen ničit, ale ani „vylepšovat“ demokracii. Záměrně jsem nepoužil slova „politici“, protože snahy o „vylepšování“ demokracie pozorujeme převážně u lidí, kteří do standardní politiky nevstoupili nebo nechtějí vstoupit. Až dosud byla totiž „vylepšená demokracie“ vždycky tyranií a tyranie si svou techniku vždy našla sama, ať to byla oprátka nebo elektronický čip.
