Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Vánoční slovo fejetonistů LN

Názory

  14:34
Sedm autorů a autorek, kteří pravidelně publikují v Lidových novinách, sepsalo svůj vánoční fejeton. Přečtěte si Petrušku Šustrovou, Jiřího Černého, Ludvíka Vaculíka, Tomáše Baldýnského, Jana Rejžka, Josefa Klímu a Jiřinu Šiklovou.

Oživlý betlém putoval z Dobré Vody do Jablonce nad Nisou, aby tam uspořádal charitativní sbírku na útulek pro opuštěná zvířata foto: Radek Petrášek, ČTK

Starý příběh

Vroce 1999 přinesl Jiří Loewy, vzácný, noblesní člověk a skvělý novinář, na stránky Lidových novin vánoční poselství. Tradice onoho poselství je ovšem mnohem starší, poprvé vyšlo v roce 1897 v americkém deníku Sun. Text napsal šéfredaktor Sunu Francis P. Church jako odpověď na dopis malé Virginie. Ta do redakce napsala: „Je mi osm let. Někteří z mých přátel říkají, že žádný Santa Claus neexistuje. Táta tvrdí, že Sun vždycky píše pravdu. Řekněte mi tedy, prosím: Chodí Santa Claus?“

Šéfredaktor Church dokázal, že neřídí noviny pro nic za nic: podařilo se mu na tu přímou dětskou otázku odpovědět. Napsal:

„Milá Virginie, Tvoji malí přátelé nemají pravdu. Věří pouze tomu, co sami vidí; věří, že nemůže existovat nic, co nemohou postihnout svým malým rozumem. Všechen lidský duch je malý, ať náleží dospělému nebo dítěti. Ve vesmíru se ztrácí jako maličký hmyz. Takový mravenčí rozum nepostačuje, abychom postihli a pochopili celou pravdu.

Ano, Virginie, Santa Claus existuje. Existuje stejně jistě jako láska, velkorysost a věrnost. Jelikož toto vše existuje, může náš život být krásný a plný jasu. Jak ponurý by byl svět bez Santa Clause! To bychom neměli ani Virginii, ani víru, ani poezii - nic z toho, co činí život snesitelným. Zůstal by jen třepotavý zbytek viditelné krásy. Avšak světlo dětství, které prozařuje svět, by muselo uhasnout.

Santa Claus existuje, protože jinak bys nemohla věřit ani svým pohádkám. Jistě, mohla bys požádat tatínka, aby na Štědrý den vyslal lidi, kteří by Santa Clause chytili. Ale žádný z nich by ho nespatřil. Co by to dokázalo? Žádný člověk ho nemůže uvidět jen tak. To ale vůbec nic nedokazuje.

Nejdůležitější věci zůstávají mnohdy skryty našim zrakům. Například víly, které tančí v měsíčním svitu na paloučku. A přesto existují. Cokoliv vidíš, nikdy nespatříš celé. Můžeš rozlomit kaleidoskop a hledat nejkrásnější barevné útvary. Najdeš pár pestrých střepin, nic víc. Proč? Protože skutečný svět je zahalen závojem, který nedokáže protrhnout žádné násilí. Poodhrnout ten závoj může pouze víra a poezie a láska. Pak najednou spatříme všechnu krásu a nádheru za ním.

Asi se zeptáš, jestli je to pravda. Ano, Virginie, je, a nic na tomto světě není pravdivější a trvalejší. Santa Claus žije a bude žít věčně. Ještě tu bude za desetkrát deset tisíc let, aby potěšil děti jako jsi Ty a naplnil radostí každé otevřené srdce. Veselé Vánoce, Virginie, Ti přeje Tvůj Francis Church.“

Jiří Loewy sice na Nový rok 2004 zemřel, ale jsem pevně přesvědčena, že nás s ním spojuje právě to, co dává našemu lidskému životu nezpochybnitelný smysl - láska, kterou smrt nezničí. A právě tak zůstáváme spojeni i s otázkou malé Virginie a s moudrou odpovědí Francise Churche, kteří jsou také fyzicky dávno mrtvi. Na Vánoce se sluší opakovat staré příběhy - vždyť jsou připomínkou starého příběhu, který založil naši civilizaci: příběhu Děťátka, které se narodilo ve chlévě, a přece ovládlo krále i svět. Přeji vám, milí čtenáři, krásné a požehnané Vánoce.

PETRUŠKA ŠUSTROVÁ

V hudbě život Čechů

Lidem dobré vůle pouštím desky celý rok a většinou za to dostávám peníze. Zvláště vděčný lid přidá i proviant. Okolo Vánoc se občas vracívám domů s plnými taškami.
Kompaktní disky jsou v nich neprodyšně utěsněny křížalami, vánočním cukrovím, ostravskými klobáskami, čaji chutnými i zdravotními, marcipánem, makovými pagáčky od Maďarů z Dunajské Stredy, víny jihomoravskými, jihoamerickými i západopražským Slunéčkovým bez cukru a síry, ovocem, zelníky od paní docentky Blümlové, sekanou, česnekem a slivovicí jemnou i na kloktání.

Moji posluchači mi rozumějí.

A já jsem vděčný. Ne jako můj kamarád biskup, co si stěžuje: Pořád samé cukroví a já přitom tak rád řízky!

Z Dolní Kalné jsem si kdysi od zahradníka a diskžokeje Pepy Bajera přivezl v krásné kleci i slepici. Naši ji pojmenovali podle mě. Jak ale tchán otevřel klec, Jiřinka ulétla k sousedům. Tak jí přistřihl křídla. Milosrdně mi už zatajil, ve které z řevnických polévek nakonec skončila. Když pak o jiných Vánocích pošťák přinesl záhadný balík, hned jsem si na Jiřinku vzpomněl. „Jsou v tom nějaký mrtvý slepice,“ nejistě jsem telefonoval manželce, která dobře ví, že v živočichopisu jsem odjakživa slabý. Jakmile od té doby spatříme v přírodě bažanty, žena s dcerou sžíravě oznamují: mrtvý slepice.

Ještě hezčí než dostávat je dávat. Nejvděčnějšími strávníky jsou ti nejchudší. Nade všemi se kdysi skvěl režisér Vladimír Svitáček. To mě ještě vozíval Pepa Bajer. Po silnicích jsme sbírali Svíťovu pochoutku a telefonem avizovali: Vezeme ti zajíce. Jenomže jen co čeština zaslechne zajíce, začne při skloňování koketovat. Té noci, kdy Pepa podával Svíťovi z kufru třetího, smál se i svatý Longin z rotundy odnaproti.

JIŘÍ ČERNÝ


Třetí přikázání

Liší se od ostatních tím, že nám nic neodpírá, neporoučí, je přívětivé.

A přece se dnes těžko dodržuje. Ale už můj tatínek s ním míval potíže. „Ale tato, šak je neděla!“ napomínala ho maminka, když na dvorku rovnal dřevo, které v sobotu přivezl forman.

„Pomni, abys den sváteční světil.“ - Jak to asi dodržovali nevolníci v dobách náboženské přísnosti, když třeba dva dny dělali na panském? Kolik času zbylo jim na vlastní?

Od stvoření světa byl „den Páně“ určen k odpočinku, přikázání však praví, že se má i světit. Chápu to tak, že máme o svátku myslet na jeho smysl. To já dodržuju i na 28. října. Kdo chodí do kostela, má to jednoduché: jeho smysly jsou hoštěny nevšedními vjemy, jež mohou proniknout do jeho nitra, a já bych se nevyhýbal ani slovu duše. Pozor: hříšníkovi může se i přitížit. Když k duši vplíží se něco zlého, co ve všedním provozu nevnímá. Ale i to je dobré, protože ten člověk pořád ještě ví, co je hřích. Ještě ho neumrtvila televizní firma Dvořák & Dvořák.

Tatínek se v neděli ráno oholil, dostal čistou košili, vzal si nedělní gatě, a tak ostal po celý den. Někdy se přes plot dal do řeči s někým, kdo šel do kostela. Ale o Vánocích na půlnoční a o Velikonocích na Vzkříšení ho i kostel viděl zbožného. Na Štědrý den ráno jsme vyrazili do hory pro stromek, na velikonoční neděli cápali jsme blatiskem podél potoka, hledajíce proutí na karabáče. Ano: i nepominutelné, a neprominutelné, sváteční zvyky se počítají!

Myslím si, že svátky dneska světí jen elitní část národa, jež si umí roztřídit věci i myšlenky na takové a jinaké. Svátky jsou pořád jediné dny, kdy nemusíme do roboty. Má se tedy o tom přikázání mluvit? Musí se! Neboť i své věci máme zaměřovat k vyššímu smyslu a trvalejšímu účelu: vděčni za to, že smíme, když umíme.

LUDVÍK VACULÍK

Vina

Mohlo mi být tak sedm nebo osm, když jsme se s přítelem Standou v kočárkárně usnesli, že nenecháme Tondu a Pepu zahynout a že je vypustíme na svobodu zpátky do řeky, i kdybychom je měli z koupelny unést a skrz předsíň se probít násilím. Rozešli jsme se k rodinám klást požadavek s bradičkami vzdorně vystrčenými kupředu, ale k našemu překvapení se naše humanitární (či spíš ichtyární) mise nesetkala s žádným odporem, ba naopak, jako bychom v očích našich rodičů -zvláště otců - zachytili záblesk úlevy, že nás konečně napadlo zbavit je břemene zabití z povinnosti.

Byly to Vánoce, na které nikdy nezapomenu. Vydali jsme se v pyšném šiku k řece, ryby tam slavnostně amnestovali a já stál pak na břehu jiný a proměněný, z obdarovávaného vyrostl dárce a z dítěte Ježíšek. Mával jsem rybám, jež se už dávno vydaly dolů s proudem, zbytečně dlouho -jen abych protáhl ten okamžik.

Na Štěpána jsme se ale s Tondou i Pepou setkali znovu: oba leželi zmrzlí pod továrnou v objetí bublin, plechovek od džusu z řeckého pomerančového koncentrátu a vyjedených májek na místě, kde se Berounka klikatí, snaží se očistit a vyplavit svinstvo na břeh.

Můj druhý pokus o záchranu kapra se odehrál o dvacet let později. Heroicky se vymrštil z kádě ve Vodičkově ulici, spadl nám přímo pod kola a já řval hystericky „Brzdi!!!“, takže se auto třikrát otočilo na ledu z kapří vody, málem jsme vjeli na ostrůvek, ale kapr přežil. „Dík,“ řekl chlap od kádí, sebral si ho ze silnice a usekl mu hlavu. Potřetí už to zkoušet nebudu. Dokonce přemýšlím, že bych sebral vší odvahu a jednoho paličkou zabil sám - abych rozmnožil vinu vánoční vraždy, prodeje zlatých telat, lichvy a obžerství. Aby těch vin bylo dost. Aby ten další, kdo přijde na svět nás z nich vykoupit, dorazil co nejdřív.

TOMÁŠ BALDÝNSKÝ

Veselé Vánoce v Pešti

Tklivou harmonii vánočních sloupků nerad musím narušit téměř hororovou štědrovečerní příhodou, která se mi přihodila v letech hluboce normalizačních v Budapešti. Na Bratislavské lyře jsem se seznámil se šéfem maďarské rockové skupiny Piramis Lajosem Somem, mužem vzhledu Nikolaje Stankoviče.

Dal mi vizitku, ať se kdykoli ozvu.

Coby svobodný student pojal jsem šílený nápad potěšit ho návštěvou na Vánoce.

Řeknu vám, že bloudě štědrovečerní deštivou Peští, větší beznaděj jsem zažil později, snad jen když Slavia vypadla v poslední minutě z kvalifikace Ligy mistrů s Doněckem. A hlavou mi táhla Seressova hymna všech sebevrahů Smutná neděle...

Po ubytování na jakési koleji jsem se vydal do centra a podle mapy kupodivu našel místo Lajosova večírku. Pilo se tam ledacos, rozvoněly se orientální tyčinky a jiné vůně, jejichž původ jsem tehdy neznal. Kvůli setrvalé nudě jsem se záhy vydal nocovat. Taxikáři jsem zasvěceně radil základními maďarskými slovy „doleva“ a „doprava“ (balra, jobbra) a nějak jsme se dokodrcali k mé ubytovně.

Vchod byl zavřen, nikoho jsem se nedozvonil, tak mě napadlo vniknout do budovy pootevřeným oknem kočárkárny. Vsoukal jsem se dovnitř a ocitl se v kobce, jejíž jediné dveře byly zamčené. Zoufalství stoupalo jak Dunaj při povodních. Už jsem se smířil s představou, že tu časem najdou kostru mladého českého novináře jako ohlodaný vánoční smrček. Pak jsem spatřil jakousi bednu, vylezl na ni a oknem zase ven, obešel blok, našel správná vrata s vrátnou, která nespala, dala mi klíč a ulehl šťasten na lůžko. Proto nyní mohu podat svědectví o tom, jak jsem kdysi takřka zahynul o štědrovečerní noci v Budapešti a nebylo by již nikdy žádných posledních slov.

JAN REJŽEK

Netrpělivým dětem

Dodnes si vzpomínám, s jakou netrpělivostí jsem čekala na zazvonění na Ježíška! A rodiče si přidávali salát a brali další kousek ryby, aby to čekání „schválně“ prodloužili.

Jednou tatínek prohodil, že větší radost má člověk, který dává, než ten, kdo dárky dostává.

Nevěřila jsem mu! Kdybych znala již tehdy slovo pokrytectví, asi bych ho použila. V dětství to bylo pro mne nepochopitelné. Být dospělým, to musí být smutné, říkala jsem si. Vždyť se ti lidé netěší na stromeček od Ježíška, ani na ty dárky, co budou mít pod ním. No, přešlo mne to, vyrostla jsem z toho.

Erich Fromm kdysi napsal filozofickou studii Mít či být. Být, existovat, žít je něco více než pouze věci mít neboli vlastnit. Zasytíme-li se, napijeme, máme-li to, co potřebujeme, nemusíme vlastnit víc. Potřeba pití i jídla je po určité době nasycena a její stupňování člověku i lidstvu jen škodí. Ale potřeba poznávat, mít rád druhého člověka, pomáhat mu, přemýšlet, snít, vymýšlet, je neomezená. To je to Frommovo „bytí“. To druhé jen „vlastnění“.

Jsem ráda, že znám tolik lidí -a jsem hrdá, že jsou to často moji přátelé - kteří mají radost z toho, že mohou dávat něco těm druhým, obdarovávat, něco pro jiné udělat. Například Věra Lukášová ze sboru na Jarově, Martina Špinková, co vede Cestu domů, Jana Hradílková, která se teprve dneska vrátí z Čečenska, a další a další. Nevykupují si tím nebe, nezlepšují image před Bohem ani před lidmi a nebudou tyto skutky využívat v příštím roce před volbami a inzerovat na plakátech. Jen je to prostě těší. Darovat něco jim přináší uspokojení, určitě větší než těm, co se jim podařilo v obchoďáku získat fén se slevou již před Vánocemi. (To asi chtěl tehdy říci můj tatínek o Vánocích, když já ještě byla malá. Tehdy jsem mu dost dobře nerozuměla.)

Takže, děti, teď to ještě u štědrovečerního stolu musíte s rodiči nějak vydržet. Ale časem vás ta netrpělivost (při štědrovečerní večeři) určitě přejde a rozdávat druhým se naučíte i vy. A věřte mně, že i potom bude ten Ježíšek u vás a ve vaší vlastní rodině stejně krásný, jako bude ten, který prožijete zítra.

JIŘINA ŠIKLOVÁ

Lepší, nebo horší?

Určitě nejsem sám, kdo koncem roku bilancuje: Zlepšilo se to letos oproti loňsku? Nebo naopak? Protože se to obvykle (alespoň z mého pohledu) spíš zhorší, snažím se zároveň každoročně hledat nějaký pozitivní moment, radostný symbol, který by mi umožnil nakročit do dalšího roku aspoň trochu optimisticky.

Loni jsem tenhle symbol našel v jednom soukromém ústavu sociální péče na Jičínsku. Zbudovali ho před deseti lety místní nadšenci, vytvořili v něm útulný domov pro děti, které by jinak diagnóza „nevzdělavatelné“ odsoudila k tomu, aby pasivně doma koukaly do zdi, a přestože se pramínek státních dotací rok od roku tenčil (zatímco ceny topiva, elektřiny a dalších věcí rostly), udržovali ho v chodu.

Loni se stal malý zázrak. Natáčel jsem televizní reportáž o tom, jak prohnaní čeští zaměstnanci ukradli Rakušanům jisté pražské kasino - a ukázal jsem v ní i tenhle ústav. Nikoli bez důvodu; všechna kasina jsou u nás podle zákona povinná věnovat část zisků na charitativní účely - a Češi si v ukradeném kasinu zřídili nadaci, která bohulibou činnost pouze předstírala. Chtěl jsem tím spojením „kasino -ústav“ ukázat, jak stát na jedné straně ty skutečně potřebné čím dál víc přezírá - a na straně druhé klidně umožňuje, aby se peníze pro ně určené beztrestně ztrácely.

Stalo se něco, co jsem sám nečekal: soud kasino vrátil Rakušanům a ti - sami od sebe - podarovali tenhle živořící ústav dvěma miliony. Jen proto, že je osud dětí, na které jinak každý kašle, dojal. No vida, přece jen se něco zlepšilo! uzavíral jsem si v duchu loňský rok. Možná tak trochu i mou zásluhou, masíroval jsem si povadlé sebevědomí...

Teď, před Vánocemi, jsem se dozvěděl, že se čeští tuneláři odvolali k Nejvyššímu soudu - a ten všechno vrátil do původního stavu. Tedy - jim...

Tak nevím, jak mám do nového roku vykročit. Jestli v depresi, že všechno jede dál postaru, nebo s optimismem, že alespoň jeden živořící ústav už neživoří.

JOSEF KLÍMA

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...