Škubánky za Masaryka a dnes

Debaty o snižování či zvyšování platů zákonodárců mohou končit různě. Třeba i obhajobou škubánků, jak to předvedl 19. prosince 1933 poslanec za Československou stranu národně-socialistickou Hugo Bergmann. V ten den se projednával zákon, kterým by si poslanci kvůli probíhající krizi snížili platy, a Bergmann srážku ve výši čtyř procent obhajoval (nebylo to poprvé, poslanci si strhávali z mezd každý rok).

"Aby také veřejnost nebyla mylného názoru, s kterým se velmi často setkáváme, že výkon poslaneckého mandátu je snad jednou z nejlepších výdělečných činností v našem státě, je nutno tento názor naší veřejnosti poněkud opraviti. Bohužel, setkáváme se s tímto zjevem téměř mezi všemi vrstvami a dnes jistě nenadsadím, řeknu-li, že vykonavatel poslaneckého a senátorského mandátu v republice Československé patří k nejnenáviděnějším občanům tohoto státu," prohlásil Bergmann. A dodal, že si udělal vlastní průzkum mezi poslanci a že s platem 5000 korun vyjdou jen tak tak a že mnozí poslaneckou činnost dotují ze svého.

Poté si vzal slovo komunista Josef Štětka a prohlásil, že poslanci na tom nejsou vůbec špatně, protože mnoho z nich má dvojí až trojí příjem: "Ze 450 poslanců a senátorů je 121 státních a veřejných zaměstnanců, kteří mají ještě druhý plat vedle poslaneckého... Obě dvě sněmovny mají 28 advokátů... Potom je zde 55 redaktorů, z nichž 99 procent má ještě platy redaktorské vedle svých poslaneckých... Pánové, 84 procent v obou komorách je zajištěno hospodářsky a finančně nejenom jednou, nýbrž dvojmo a trojmo". Své vystoupení Štětka vypointoval glosou, že poslancům, kteří díky svým funkcím hromadí majetek, přestaly chutnat škubánky.

Bergmann pak kontroval slovy, že Štětka jednak neříká úplnou pravdu a že komunisté pobírají stejně jako ostatní dvojí až trojí plat. "A konečně, když už tak lidově zde mluvil o těch i škubánkách, patří to aspoň k nějakému obveselení této sněmovny, ale pane kolego Štětko, škubánky nejsou ani buržoasním, ani proletářským jídlem, to je docela dobré jídlo, které já docela rád jím. (Hlasy: Vždyť to nejíš celý rok!) Račte dovoliti, pane kolego, já nechci, abyste mně koukal pod pokličku, já se nekoukám ani vám pod pokličku, ale nechci nechati tady urážeti ty škubánky. (Veselost.)"

Hlasování o tomto bodu bylo odloženo na později. Faktem je, že i přes neduhy první republiky se ve třicátých letech v době krize zákonodárci odhodlali ke snižování svých platů. Tehdy udělali to, čeho nebyli jejich čeští kolegové schopní ani během takzvaných balíčků na konci roku 1997 (je pravda, že se od té doby snaží zrušit si 13. a 14. plat, ale po zásahu soudců se nakonec nic neměnilo). Po polovině devadesátých let si schválili takové množství služebních náhrad a zvyšování platů, jaké jim mohou minimálně jejich předchůdci závidět. Není proto divu, že celkové příjmy vyvolávají takové kontroverze.

Nejde o to upírat poslancům takzvané benefity - mají je koneckonců prakticky všichni zaměstnanci. Problém je ale v tom, že v soukromém sektoru funguje průhlednost a efektivita: když je firma v krizi, zaměstnanci mají benefitů málo. Jejich poskytování je tedy dáno jasnými pravidly. Pokud však člověk sleduje vývoj benefitů od monarchie, přes první republiku až po komunismus zjistí, že nikdy poslanci neměli tolik náhrad jako dnes. Zatímco podle ojedinělého průzkumu týkajícího se benefitů zaměstnanců, který si dala vypracovat firma Sodexho Pass, dnes lidé dostávají v Česku benefity ve výši od 300 do 3000 korun, poslanci si přijdou na desetitisíce.

Něco na reprezentaci, něco na knihy...
Při pohledu na poloprázdné lavice Poslanecké sněmovny kdekoho napadá, za co poslanci berou tolik peněz. A nejde ani tak o platy jako o náhrady, kterých mají poslanci od poloviny devadesátých let požehnaně.

Stačí se podívat do zákona: Výdaje na reprezentaci. Výdaje na dopravu vlastním vozidlem nebo nájemným dopravním prostředkem z místa trvalého pobytu do místa sídla orgánu, v němž poslanec vykonává funkci, a zpět. Výdaje na dopravu veřejnými hromadnými dopravními prostředky, s výjimkou letecké dopravy, při tuzemských cestách spojených s výkonem funkce. Výdaje na leteckou dopravu při tuzemských cestách. Výdaje na dopravu při zahraničních cestách spojených s výkonem funkce. Výdaje na stravování při tuzemských cestách. Výdaje na stravování a některé další výdaje při zahraničních cestách. Výdaje na ubytování při tuzemských cestách. Výdaje na ubytování při zahraničních cestách. Výdaje na přechodné ubytování v místě sídla orgánu, v němž poslanec vykonává funkci. Výdaje na odborné a administrativní práce. Výdaje na činnost průvodce nebo osobního asistenta. Výdaje na odbornou literaturu. A to není ještě vše. K tomu samozřejmě patří dvojnásobné diety, k dispozici jsou rekreační objekty sněmovny a podobně.

Poslanci o svých náhradách často mluví v tom smyslu, že je potřeba celou věc nějak "komplexně" vyřešit. Jenže se zatím od roku 1995 nenašla vůle takové "komplexní" řešení najít. Krásně to lze dokumentovat na příkladu posledního návrhu z dílny šéfa lidovců Miroslava Kalouska, který chtěl zrušit duplicitní náhrady: vznikl paskvil, ke kterému se nakonec ani sám Kalousek nechtěl hlásit. Poslancům sice zrušili dvojité náhrady za cesty (třeba šéfové výborů si mohou vybrat - náhrady za cesty, nebo auto), ale výsledkem je, že poslanci nyní ve velkém vozidla vracejí, protože se jim víc vyplatí dostávat 20 až 30 tisíc korun k platu.

Když se člověk podívá do historie, zjistí, že současný stav je poměrně unikátní. Byť byl vývoj v jednotlivých zemích v naší oblasti odlišný, všechny měly společný výchozí bod - ještě v 18. století byla politika čestné povolání, doména šlechty, která si svou činnost dotovala - a kterou to mnohdy ruinovalo. V habsburské monarchii se situace začala měnit v šedesátých letech 19. století, od zavedení ústavnosti: "Nebyl to stálý plat, to ne, zákonodárci měli jenom diety, a to pouze během zasedání. Když se někdo ulil, nebral nic," tvrdí historik Jiří Rak. "Diety se zvyšovaly v roce 1897, když byla založena pátá kurie a vstoupila tam sociální demokracie. Ti lidé skutečně neměli peníze, a díky této finanční podpoře mohli být v zákonodárném sboru a vystupovat na úrovni." Poslancům dávaly příspěvky i strany. Podle Raka je ovšem velice těžké dohledat, kolik tehdejší příslušníci Říšské rady a zemských sněmů brali.

"V 19. století poslanci neměli stálý plat, to ne. Zákonodárci měli diety, a to pouze během zasedání. Když se někdo ulil, nebral nic."

Jiří Rak, historik

Podobný přístup byl například i na konci 18. a začátku 19. století v USA. Jeden z otců zakladatelů, Benjamin Franklin, během Ústavodárného konventu třeba prosazoval, aby zvolení činitelé nedostávali nic. Ostatní to ovšem zamítli. A tak od roku 1789 do roku 1815 členové Kongresu dostávali, podobně jako v Rakousku, pouze diety ve výši šest dolarů na den a pouze v době zasedání. Plat začali dostávat v roce 1815 - činil 1500 dolarů za rok. Dnes se plat pohybuje od 175 tisíc dolarů ročně.

Korupce jako druh umění
Když v roce 1918 padla monarchie, zakladatelé první Československé republiky na ni navázali. Samozřejmě, že zůstaly diety, ale objevil se i plat. Poslanci původně dostávali 2000 korun, ale postupně se částka zdvihla na 5000 korun, což bylo poměrně hodně peněz - průměrný plat kvalifikovaného dělníka se pohyboval okolo tisíce korun. "Na tom je zajímavé, a to by se asi nelíbilo současným pánům z KSČM, že za první republiky to komunisté brali natolik vážně, že peníze odevzdávali straně a dostávali zhruba tolik, kolik byl plat kvalifikovaného dělníka," říká jeden z odborníků na první republiku, který nechtěl být jmenován.

Jak tehdy vypadaly výdaje poslance, může napovědět proslov už zmiňovaného Huga Bergmanna z prosince 1933. Jím použitý příklad se týká poslance "středního stavu živnostenského", bydlícího mimo Prahu: "10 procent srážka 500 Kč, srážka na klub 1200 Kč, tajemník na vyřizování korespondence 600 Kč... poštovné 300 Kč; župě na tisk 600 Kč; daně a lístek na dráhu 300 Kč měsíčně; různé příspěvky spolkům 150 Kč; sbírky na různé sociální a kulturní účely 300 Kč; noclehy pouhých 150 Kč; automobil a intervence, spropitné atd. 200 Kč a stravování v Praze 300 Kč - dohromady 4620 Kč. Zbývá mu tedy pro osobní potřebu 380 Kč." Bergmann samozřejmě nezmínil, že jeho kolega poslanec dostává v době zasedání ještě diety a má zadarmo městskou dopravu, ale poslanci si skutečně řadu věcí spojených s výkonem své funkce platili ze svého.

A ještě jeden příklad. 27. října 1922 vypukla ve sněmovně hádka. Nejprve byl poslanec za Slovenskou stranu ľudovou advokát Ludevít Labaj nařknut, že požadoval od invalidy, kterému jako poslanec pomohl, deset tisíc korun. Labaj strávil hodně času vysvětlováním, jaké náklady měl s vyřizováním licence na krčmu, a že si oněch deset tisíc zasloužil. Ve své řeči mimo jiné prohlásil: "Mal som 840 K svojich výdajov krome toho, že som cestu ako poslanec neplatil. Pán kollega volal, že to mám zadarmo robiť. Osvedčujem sa, že mám personál v kancellárii, ktorému mesačne viac platím ako činia moje poslanecké diety. Ja som, prosím, oposičný poslanec a nie vládny, ktorému kvapká zo všetkých strán."

Za první republiky to měli poslanci těžší než dnes, i když si samozřejmě dokázali najít cestičky, kudy přijít k penězům. Jeden z problémů byl v tom, že podobně jako za monarchie strany neměly právní subjektivitu. Nedostávaly tedy peníze od státu a nemohly nikoho zaměstnávat, takže ani poslancům neposkytovaly velký servis. Živy byly pouze z darů. Pokud někdo pracoval pro nějakou stranu, musel být zaměstnancem někoho jiného. Třeba poslanci za agrární stranu byli oficiálně zaměstnanci sdružení československých zemědělců.

"Do šestého února 1990 byla poslanecká funkce čestná. Do parlamentu jsme dojížděli čtyřikrát do roka. Dostávali jsme jen diety, což odpovídalo patnácti stovkám na měsíc."

Michal Kraus, poslanec

Nicméně politici, kteří byli ochotni posloužit Hradu či ministerstvu zahraničí, dostávali v některých případech nemalé sumy peněz z fondů prezidenta republiky, tajného fondu ministerstva zahraničí i z peněz Legiobanky. Tak například bývalý poslanec za Československou sociálně-demokratickou stranu dělnickou František Hlaváček dostal od Hradu sedm tisíc korun. Tvrdil, že přišel o odstupné a že nemá ani na vlak za rodinou do Poděbrad. Byli však i takoví, kteří dostali statisíce korun. Historik Antonín Klimek popsal některé případy ve Velkých dějinách zemí Koruny české, kde citoval i britského velvyslance sira Josepha Adisona, který soudil, že korupce se v Československu stala jistým druhem umění. "Masaryk proti korupci zásadově brojil, a potíral ji, pokud to - i pro něj samozřejmě primární - zájmy státní a politické umožňovaly," napsal Klimek.

Čestná poslanecká funkce
Platy a požitky poslanců po druhé světové válce řešil dekret prezidenta Edvarda Beneše ze dne 23. října 1945. Podle něj členové Prozatímního národního shromáždění (prvního poválečného parlamentu) měli nárok na měsíční plat 12 tisíc korun (místopředsedové dostávali 4400 navíc) a předseda dostával každý rok ještě činovní příplatek sto tisíc a dalších 56 tisíc na reprezentaci. V paragrafu 3 se píše: "členové Prozatímního národního shromáždění mohou bezplatně užívati vlaků všech druhů, kterékoliv třídy, všech - i soukromých - drah, ať jsou v provozu státním nebo ve vlastní režii, malodrah a drah elektrických, osobních autobusů státních a lodí dopravních na celém území republiky."

K radikální změně došlo až v 50. letech. Funkce poslance se stala opět funkcí čestnou a zákonodárci byli zaměstnanci podniků. Například od roku 1954 měli nárok pouze na náhradu 1200 korun měsíčně a diety ve výši 100 korun v době zasedání parlamentu (předseda měl nárok na 5000 a místopředsedové na 3300 korun). Nicméně všem běžel i v době zasedání plat u jejich zaměstnavatele. Tato praxe se příliš nezměnila ani v následujících desetiletích.

"Do roku 1989, přesněji do šestého února 1990, byla poslanecká funkce čestná. To tedy znamená, že do parlamentu jsme dojížděli jen čtyřikrát do roka. Dostávali jsme za to jen diety, což odpovídalo patnácti stovkám na měsíc, hrazené jsme měli také ubytování," vzpomíná na situaci s poslaneckými náhradami za minulého režimu nejdéle sloužící poslanec českého parlamentu Michal Kraus (ČSSD). Kraus zasedl ve sněmovně poprvé v polovině 80. let a v zastupitelském sboru působí od té doby dodnes. "Po roce 1990 jsme začali pobírat poslanecký plat. Zpočátku k tomu nebyly žádné další výhody, ty se postupně přidávaly," dodává Kraus. Konkrétně, změna nastala až v roce 1996. Tehdy totiž zákonodárci schválili nový zákon o platu poslanců, který nastavil pravidla benefitů, jak je známe dnes. "Kdo za tím zákonem přesně stál, si už moc nepamatuju, vím jen, že tam byl poslanec Wagner a Mandlík. Ale byl to přesně ten zákon, který zavedl zprofesionalizované poslanectví," doplňuje Kraus. Podle něj byly změny provedeny amatérsky a následné pokusy o úpravy do všeho vnesly pouze "bordel".

Pro představu se stačí podívat na skok, ke kterému došlo v roce 1996. Od 1. dubna poslanci brali plat 17 tisíc korun a náhrady ve výši 17 500 - 23 800. Ale už od 1. července téhož roku se plat zvýšil na 31 200 korun, přičemž náhrady zůstaly stejné. Průměrná mzda v roce 1996 byla 9 865 korun. Dnes poslanci berou 54 500 (průměrná mzda 18 763 korun) korun a mají nárok na cestovní náhrady ve výši až 30 240 korun.

Poslanci jako vrcholoví manažeři
Jak už bylo řečeno, benefity - ovšem podstatně nižší, než jsou ty poslanecké - u nás pobírá prakticky každý zaměstnanec. Jejich smysl spočívá ve snaze zvýšit motivaci zaměstnanců a šetřit jejich čas. Proto některé firmy nabízejí pracovníkům čistírny i s odvozem, při některých společnostech jsou zřízeny mateřské školky. Historie zaměstnaneckých benefitů sahá do konce 19. století: "Prosadily se různé programy, jako penzijní podnikové fondy, podniková zdravotní péče a tak dále. Počátkem 20. století už byly podnikové penzijní plány celkem zakořeněné, rovněž tak podniková zdravotní péče," říká ekonom Pavel Kohout.

V Česku jsou nejčastějším benefitem stravenky. Podle průzkumu, který si nechala udělat firma Sodexho Pass (největší poskytovatel stravenek v ČR) na vzorku několika tisíc českých společností, dává poukázky na jídlo svým zaměstnancům 70 procent soukromých firem. Na druhém místě je penzijní připojištění (36 procent) a na třetím jazykové kursy a vzdělání (27 procent). Jinak je tomu u příspěvkových a rozpočtových organizací. Devadesát čtyři procent z nich dává zaměstnancům stravenky, následuje kultura (72 procent) a rekreace (70 procent). Kultura je na druhém místě z toho důvodu, že státní organizace musejí ze zákona vytvářet fond kultury a sociálních potřeb, na který jdou dvě procenta z objemu hrubých mezd.

"Vazba na zisk v případě politiků chybí, jak to funguje například v Singapuru: výše platů ve státní sféře se vypočítává podle platů v privátním sektoru."

Pavel Kohout, ekonom

Poskytování benefitů se v různých zemích liší. Například v Česku jsou velice populární stravenky, v Německu či Polsku naopak tvoří malou část trhu. Na druhou stranu, zatímco Češi nejsou příliš zvyklí dostávat třeba zaměstnanecké opce, v USA jde o obvyklý motivační prvek: "Pokud se bavíme o trendu, cítíme hodně velký příklon k benefitům volnočasového typu - sport, kultura, vzdělávání, zdraví, aktivní odpočinek a tak dále, což dřív nebylo běžné. V 90. letech záleželo hlavně na tom, aby to bylo daňově uznatelné, aby to bylo nákladově výhodné, ale už míň, aby to odpovídalo potřebám zaměstnanců," tvrdí ředitel marketingu Sodexho Pass ČR Daniel Čapek.

Z průzkumu vyplývá, že zaměstnanci soukromých firem mají podobné preference jako zaměstnavatelé. Nejvíce jich chce stravenky (82 procent), penzijní připojištění (20 procent), životní pojištění (13 procent) a příspěvky na dovolenou (10 procent). "Částka (vydávaná zaměstnavateli na benefity) se významně liší u státních a soukromých organizací. Zjistili jsme, že soukromé firmy měsíčně vydávají něco mezi 300 a 3000 korunami, u státních, kde je to otázka kolektivní smlouvy, to bude každopádně nižší suma," tvrdí Čapek.

Výše benefitů se mění s postavením člověka ve firmě. A poslanci by neměli být výjimkou. Jejich práce se dá přirovnat třeba k práci manažerů - a ti benefity dostávají podle úspěšnosti firmy. Toto pravidlo však už neplatí v parlamentu. "Nějaká vazba na zisk v případě politiků chybí, jak to funguje například v Singapuru: výše platů ve státní sféře, hlavně pro výše postavené činitele, se vypočítává podle platů managamentu v privátním sektoru. Když se podniku nedaří, tak se platy snižují. To znamená, že i politikům mohou jít platy dolů, což je u nás něco nevídaného a neslýchaného," tvrdí Kohout.

Ve světě existují různé modely, podle kterých dostávají poslanci náhrady. Například v Evropském parlamentu dostávají poslanci sice balík peněz, ze kterého si všechno platí, ale třeba dopravu musejí vyúčtovávat, podobně jako asistenty. V Rakousku zase dostávají poslanci od státu poměrně vysoké diety, ale to je vše. Zbytek jim hradí strany, které mají právní subjektivitu a dostávají příspěvky od státu. Je to jedna z možností, jak přimět poslance, respektive strany, aby se při rozhodování o benefitech chovali efektivně.

Z reprezentativního průzkumu LN provedeného mezi zákonodárci vyplývá, že na řadě věcí týkajících se benefitů se poslanci se senátory neshodnou. To se týká i základní otázky, jestli by měli mít zákonodárci zaměstnanecké výhody. Zatímco 62,8 procenta poslanců říká, že ano, 57,1 procenta senátorů je opačného názoru. Pro omezení benefitů by hlasovalo 46,8 procenta poslanců a 51,7 procenta senátorů. Kdyby se už poslanci i senátoři museli některých požitků vzdát, tak by to byly například bezplatné sportovní aktivity, možnost rekreace či vyšší nemocenské dávky. Naopak senátoři by zrušili výhody závodního stravování (70 procent). S tím ale nesouhlasí poslanci, kterých by pro tento krok hlasovalo pouze 38,3 procenta. Podobné je to i s bezplatnou městskou hromadnou dopravou. Tento benefit by zrušilo 76,7 procenta senátorů a jenom 46,8 procenta poslanců. Už jenom z těchto dat vyplývá, jak bude složité jakékoli jednání o omezení benefitů poslanců a o zprůhlednění a systému náhrad.

"Existuje taková velice jednoduchá ekonomická poučka, která mimo jiné říká, že když utrácíte cizí peníze, tak se chováte nejméně efektivně, a řekl bych, že tady bude platit něco podobného," říká Daniel Čapek. "Firma, která utrácí svoje peníze a pro blaho zaměstnanců, aby dobře pracovali, aby byli motivovaní, tak to bude dělat efektivně. Zatímco pokud utrácím peníze z cizího, tak je pravděpodobné, že se efektivita bude vytrácet, protože mě to tolik nepálí, nebudu hledat nejvýhodnější ani nejekonomičtější řešení."

Reprezentativní průzkum LN (odpovídalo 47 z 200 poslanců)
Mají mít podle vás poslanci zaměstnanecké výhody (MHD zdarma, dvaapůlkrát vyšší diety na služebních cestách a podobně)?
Ano	Ne
27 (62.80%)	16 (37.20%)
Kdybyste se musel/a vzdát některé z výhod, která by to byla? (Možno zaškrtnout více než jednu)
MHD zdarma vyšší diety při zahraniční cestě bezplatná letecká doprava vyšší nemocenské dávky možnost rekreace v objektech Poslanecké sněmovny závodní stravování sportovní aktivity zdarma (posilovna)	22 (46.80%) 20 (42.60%) 35 (74.40%) 33 (70.20%) 35 (74.50%) 18 (38.30%) 36 (76.60%)
Jsou ve srovnání s ostatními zaměstnanci Vaše výhody adekvátní?
Ano	Ne
26 (59.10%)	18 (40.90%)
Poslanecké výhody po mě znamenají:
nezbytnou součást mé práce možnost, jak mohu lépe pracovat neznamenají pro mě nic a hlasoval/a bych pro jejich omezení	9 (19.10) 16 (34.00) 22 (46.80)
Přijde Vám, že se média zajímají o poslanecké náhrady zbytečně moc?
Ano	Ne
38 (82.60%)	8 (17.40%)